Dnes pokračování o dojmech z cesty po Litvě, Lotyšsku a Estonsku.
Venkov a příroda jsou malebné.
Velká část obyvatelstva žije v hlavních městech Vilniusu, Rize a Tallinu. Všechno jsou to pulzující metropole s krásným historickým centrem.
Výletních cílů je spousta.
Hezká dovolená v přívětivém a klidném prostředí.
Právě na této cestě jsem si uvědomila, jak je to otřepané rčení, že všechno je to v lidech, pravdivé.
Podle mého povrchního pozorování si myslím, že nejlépe si žijí v Estonsku, v těsném závěsu je Litva, Lotyšsko lehounce pokulhává. Spíš jen v úpravnosti prostředí a rychlosti postupu oprav a budování, ale na té pomyslné startovní čáře měly asi všechny tři státy stejné podmínky. Jedni svou příležitost využili na sto procent, jiní méně.
V podstatě jsou si ale ty země hodně podobné.
Například mě tam zaujalo, jak si lidé udržují zahrady. Nikde žádná odkladiště nepotřebných krámů a vraků, ale vzorně zastřižené trávníky.
Pozemky jsou často neoplocené.
Součástí mnoha zahrad je stožár se státním symbolem v podobě praporu.
Pro čápy, kterých jsou tam stovky, staví plošiny a konstrukce na založení hnízd a to i rozvodné podniky na sloupech vedení.
Na malých polích, která se střídají s loukami a lesíky, pěstují různé plodiny, ale chybí velké lány např. řepky.
Navštěvují často hřbitovy, dokonce si k hrobům umístí i lavičku, aby mohli pomeditovat.
Staří i mladí chodí hojně do kostela na mše.
Dost lidí, nejen mladých, umí dobře anglicky.
O víkendech vyrazí radši ven, než do nákupního centra.
I v malých obcích dobře fungují různé obchůdky.
V obchodech velkých i malých, ve městech i na venkově, je úžasná nabídka čerstvého ovoce a zeleniny, ryb, pečiva, cukrářských výrobků aj.
Pro někoho malichernosti. Ale různé takové detaily formují celkovou životní úroveň a vypovídají o hodnotách lidí.
Nelze pořád argumentovat tím, že to zničila válka, ono nám zakázali komunisti, tamto zavinila socialistická výchova, teď nám něco diktuje EU ... V porovnání se zmíněnými státy určitě ne.
Všechno je to v lidech. Jak lehce se podvolí, jak rychle vzchopí, kam až dovolí komu zajít, co jsou ochotni tolerovat, jak hluboké jsou jejich morální hodnoty.
Lidé tam mají svou víru a hrdost - a to je, myslím, to hlavní.
Vírou nemyslím jen chození do kostela, ale nese s sebou lpění na určitých zásadách slušnosti a nedovolí tak snadno propadnout apatii, že všechno je stejně jedno.
Hrdostí na svůj národ nemyslím jásání a bujné slavení, když naši hokejisté vyhrají, ale to, že se lze spolehnout, že spoluobčané nevymění svou čest a přesvědčení za přislíbení osobních výhod.
A z čeho že mám ten smutek? Z toho, že my svou příležitost možná zase na čas promarnili.
Naděje ale umírá poslední. Tak pevnou naději všem.
J.
