V posledním příspěvku jsem se s jarem probouzela. Teď tu máme skoro podzim ...
Kdosi mi jednou řekl, že člověk skutečně dospěje až když ztratí rodiče. Já je do letošního července měla. Oba už dlouho vážně nemocné. A pak, během necelých tří týdnů, jsem tedy asi opravdu dospěla.
V tomto období mi stačila energie a čas tak akorát na vstřebávání emocí a pocitů a na nekonečné vyřizování a zařizování.
Nyní už mám dny zase naplněné běžnou činností, někdy je to možná až stereotyp, ale jak já jsem za něj v současnosti vděčná. K radosti mi stačí detaily, které každý den potkávám a opět vnímám.
J.
