Emoce

 V uplynulém týdnu došlo na zákrok u zubaře. Rozlomený zub musel ven. Jak já byla "vyklepaná". Ani nevím proč, ale hrozně. Ta úleva a radost, když jsem odcházela z ordinace domů, byla o to větší - ohromná.

 Zrovna když jsem se chystala vyrazit k zubaři, stavila se na chvilinku moje kamarádka, se kterou se známe snad od narození. Aniž bych jí cokoliv předem říkala, přesně vytušila, kdy se má objevit. Velká vzpruha. Jsem tak moc ráda, že ji mám.

 Po dlouhé době jsme na konci týdne byli v Praze. Rozhodně bych se zpátky do Prahy stěhovat nechtěla, ale narodila jsem se tam, prožila tam, pořád ještě, nejdelší část života. Padla na mě nostalgie... Po návratu ale přišel ten blažený pocit, že jsme zase doma a jsme tu spokojení.

 Někdy je zvláštní a dobré svoje emoce prožít a nekorigovat je rozumem.

J.