Dovolená s bydlíkem - část 2.

 Dnes pokračování o dojmech z cesty po Litvě, Lotyšsku a Estonsku.

 Venkov a příroda jsou malebné.

 Velká část obyvatelstva žije v hlavních městech Vilniusu, Rize a Tallinu. Všechno jsou to pulzující metropole s krásným historickým centrem.

  Výletních cílů je spousta.

  Hezká dovolená v přívětivém a klidném prostředí.

  Právě na této cestě jsem si uvědomila, jak je to otřepané rčení, že všechno je to v lidech, pravdivé.

 Podle mého povrchního pozorování si myslím, že nejlépe si žijí v Estonsku, v těsném závěsu je Litva, Lotyšsko lehounce pokulhává. Spíš jen v úpravnosti prostředí a rychlosti postupu oprav a budování, ale na té pomyslné startovní čáře měly asi všechny tři státy stejné podmínky. Jedni svou příležitost využili na sto procent, jiní méně.

 V podstatě jsou si ale ty země hodně podobné.
 Například mě tam zaujalo, jak si lidé udržují zahrady. Nikde žádná odkladiště nepotřebných krámů a vraků, ale vzorně zastřižené trávníky.
 Pozemky jsou často neoplocené.
 Součástí mnoha zahrad je stožár se státním symbolem v podobě praporu.
 Pro čápy, kterých jsou tam stovky, staví plošiny a konstrukce na založení hnízd a to i rozvodné podniky na sloupech vedení.
 Na malých polích, která se střídají s loukami a lesíky, pěstují různé plodiny, ale chybí velké lány např. řepky.
 Navštěvují často hřbitovy, dokonce si k hrobům umístí i lavičku, aby mohli pomeditovat.
 Staří i mladí chodí hojně do kostela na mše.
 Dost lidí, nejen mladých, umí dobře anglicky.
 O víkendech vyrazí radši ven, než do nákupního centra.
 I v malých obcích dobře fungují různé obchůdky.
 V obchodech velkých i malých, ve městech i na venkově, je úžasná nabídka čerstvého ovoce a zeleniny, ryb, pečiva, cukrářských výrobků aj.
 Pro někoho malichernosti. Ale různé takové detaily formují celkovou životní úroveň a vypovídají o hodnotách lidí.

 Nelze pořád argumentovat tím, že to zničila válka, ono nám zakázali komunisti, tamto zavinila socialistická výchova, teď nám něco diktuje EU ... V porovnání se zmíněnými státy určitě ne.
 Všechno je to v lidech. Jak lehce se podvolí, jak rychle vzchopí, kam až dovolí komu zajít, co jsou ochotni tolerovat, jak hluboké jsou jejich morální hodnoty.

 Lidé tam mají svou víru a hrdost - a to je, myslím, to hlavní.

 Vírou nemyslím jen chození do kostela, ale nese s sebou lpění na určitých zásadách slušnosti a nedovolí tak snadno propadnout apatii, že všechno je stejně jedno.
 Hrdostí na svůj národ nemyslím jásání a bujné slavení, když naši hokejisté vyhrají, ale to, že se lze spolehnout, že spoluobčané nevymění svou čest a přesvědčení za přislíbení osobních výhod.

  A z čeho že mám ten smutek? Z toho, že my svou příležitost možná zase na čas promarnili.
 Naděje ale umírá poslední. Tak pevnou naději všem.

J.